Každý z nás ví, že naší nejbližší hvězdou je Slunce. To je od nás vzdáleno přibližně 150 000 000 kilometrů, což je ideální pro to, aby se na naší planetě rozvinul život v takové podobě, jak jej známe. Rostlinám umožňuje fotosyntetizovat, přináší nám světlo a teplo. Dopadající záření pak podporuje mutace a vznik nových druhů.
Je tedy jasné, že se bez něj neobejdeme. Dobrou zprávou je, že se nachází zhruba v polovině svého životního cyklu, máme tedy před sebou ještě asi pět miliard let, než se z něj stane rudý obr, který nás v podstatě pohltí.
To vše zná většina z nás již ze základní školy. Jen málokdo se ale zajímá o to, proč a jak vlastně naše Slunce září. Odpověď je přitom děsivější, než by si většina z nás uměla představit. Pravdou totiž je, že naše nejbližší hvězda (ale nejen ona – týká se to v podstatě všech aktivních hvězd) je obří jaderný reaktor.
Světlo a teplo, které vydává, způsobuje právě jaderná reakce, která v něm neustále probíhá. Konkrétně se jedná o přeměnu vodíku v helium. A právě moment, kdy se takto přemění veškerý vodík, bude označovat konec „života“ našeho Slunce.
Samozřejmě můžeme namítnout, že radiace je nebezpečná a smrtící, a samozřejmě je to pravda. Naštěstí nás proti většině z ní chrání ozonová vrstva. Ani ta však není dokonalá, proto si mnoho druhů vypěstovalo vlastní ochranu, a to včetně lidí.
Tou se v našem případě stal melanin, kožní barvivo. Čím více ho máme, tedy čím tmavší je pokožka, tím lépe jsme proti sluneční radiaci chráněni. Na druhé straně je pravdou, že sluneční světlo stimuluje tvorbu vitaminu D, a to je i důvod, proč mají lidé světlejší pokožku, čím více na sever jdeme.
Ovšem i tyto ochranné mechanismy mohou selhat, zvláště pokud jej například po zimě máme málo a odcestujeme na jih, kde je mnohem intenzivnější. Následkem pak často je rakovina kůže. Proto je dobré slunce nepodceňovat a vystavovat se mu s mírou. Případné problémy za to totiž rozhodně nestojí.
