V roce 1939 24. srpna podepsalo nacistické Německo společně se Sovětským svazem pakt Ribbentrop-Molotov. Mimo jiné se jednalo o rozdělení sféry vlivu a obě strany tím položily základ pro rozpoutání Druhé světové války. Hitler ještě před válkou zabral Rakousko 12. března 1938 a Československo 15. března 1939. Tomu předcházelo zabrání části československého území takzvaných Sudet v roce 1938 za přispění demokratických států. Některé z nich mlčely, jiné se aktivně podílely ve víře zachování míru, když agresivnímu diktátorovi ustoupí. Napřed Německo napadlo 1. září Polsko ze západu a 17. září z východu Sovětský svaz. Dále válka pokračovala ze strany Německa na západ, kde postupně napadalo evropské státy a ze strany Sovětského svazu na sever, kde útočilo na Pobaltí. Oba agresoři zůstali spojenci až do 22. června 1941, kdy Německo napadlo Sovětský svaz. Tím přešel Sovětský svaz ze strany agresora na stranu bránícího se spojence. Proto Rusko nemluví o Druhé světové válce, ale o Velké vlastenecké válce, kterou datuje od svého napadení a ne od skutečného data vzniku konfliktu. Rozpoutání Druhé světové války Hitlerem a Stalinem mělo za následek nejhorší válečný konflikt v historii světa s odhadem 62 milionů obětí.
Tento konflikt vyvolaný nacistickým a komunistickým režimem byl po zásluze celosvětovým společenstvím odsouzen Norimberským procesem, který odsoudil nacistické zločiny a jejich propagátory. Tím se nastartovala změna v Německu, které se dnes ke svým zločinům staví kriticky a samo je odsuzuje. Dnešní Německo je díky tomu zcela jiné. Došlo tam k vyrovnání se s minulostí. Díky tomu, že v Sovětském svazu k žádné takové sebereflexi nedošlo přes všechny zločiny, které ve Druhé světové válce napáchal. Tak se z nich nikdy nemuseli Rusové zodpovídat. Nikdy tam nedošlo k vyrovnání se s minulostí a tamní režim, který se staví jen do role oběti a vítěze se nikdy nemusel měnit. To mělo a stále má za následek mnoho dalších negativních skutečností. Již záhy po válce se to stalo příčinou takzvané studené války, ve které se pod diktátorský vliv Sovětského svazu dostala celá východní a střední Evropa včetně Československa. Vznikla železná opona.
Náš federativní stát ovládli komunisté, kteří byli zcela podřízeni Sovětskému svazu. Jakmile českoslovenští občané pochopili, že takové vedení vede k úpadku a nikoliv k rozvoji, tak chtěli změny. To nechtělo vedení v Moskvě ve svém satelitním státu dopustit, a proto jednalo dle zvyku. Na rozkaz vedení v Moskvě k nám vtrhly vojenské síly Varšavské smlouvy. Přitom ruská okupační vojska opustila náš stát až po rozpadu Sovětského svazu. Do té doby tu byla, jako připomínka komu jsme jako vazalský stát podřízení, pokud bychom dostali znova chuť o svém osudu si rozhodovat sami. S touto naší minulostí, kdy část občanů kolaborovala s ruským okupantem a někteří přední politici napsali zvací dopis okupačním vojskům, jsme se nikdy dostatečně nevyrovnali. Zrádce jsme většinou neodsoudili a dál si spokojeně žijí v blahobytu na úkor svých obětí. Příkladem může být výše důchodu významnějších komunistů s porovnáním výše důchodu jejich obětí. Komunistický režim náš stát zdevastoval nejen ekonomicky, ale i morálně. Dokud se nám nepodaří dostatečně se vyrovnat s minulosti, tak se nedokážeme rychle posunout dál. Tato skutečnost nás táhne zpět. Totalitní režim tu má stále dost příznivců, kteří s chutí škodí naší křehké demokracii s pocitem beztrestnosti.
Přitom nejde o to poslat komunistické důchodce do vězení, ale o gesto a jasné vymezení k jejich zločinům. Po rozsudku a pojmenování jejich zločinů, ať jdou klidně dožít domů s důvodu věku. Ale s jinými důchody a s hanbou, která jim náleží. Netrestat je z důvodu věku je pouze výmluva, která nám škodí. Těžko se pak můžeme vyrovnávat s dalšími zločiny, které se tu odehrály. Pak by dnešní takzvaná pátá kolona neměla u nás takové zázemí, jaké dnes má. To by v Německu nebylo možné. Nutno napsat, že nebýt Norimberských procesů, které organizovalo mezinárodní společenství, tak by nejspíš v Německu v tak rychlé pozitivní změně nedošlo, protože by sami Němci nemuseli mít dost vůle problém řešit.
Po rozpadu Sovětského svazu a osvobození jeho vazalů včetně Československa nastala euforie. Velká škoda, že světová společnost nebyla dostatečně prozíravá a nesnažila se více podat pomocnou ruku Rusku. To nebylo schopné přerod ke svobodné společnosti vůbec zvládnout. Jakmile to pochopili, tak se vrátili ke svým starým způsobům a zvolili si do čela nového diktátora. Rusko, které nikdy neprošlo ani snahou o vyrovnání se s minulostí, se vrátilo ke svým jistotám. Dnešní ruská společnost se jakýchkoliv změn ve svém vidění světa bojí a proto je odmítá připustit. Někde ve vnitru tuší, že by si museli přiznat mnoho věcí. To se neodráží jen v politice, ale tvoří to jádro problému proč zaostávají i v dalších oblastech. Tím neprohráli jenom oni, ale celá mezinárodní společnost. Dnes stojí v čele Ruska nebezpečný diktátor, který jako by opisoval od Hitlera. Svými projevy, vyhrůžkami i činy. Není sice tak vojensky silný vůči demokratickému světu, jako bylo nacistické Německo, ale díky atomovým zbraním je ještě více nebezpečný. Běžný Rus za ním bude stát, tak jako stál běžný Němec za Hitlerem a raději bude přehlížet jeho zločiny, než by je byl ochotný připustit. V tom všem se historie opakuje, a proto je válka na Ukrajině mnohem závažnější konflikt, než jen válka mezi dvěma státy. Jedná se o tak nebezpečný konflikt, že si světová společnost nebyla ochotná připustit, že po Druhé světové válce bude něčemu podobnému nucena čelit.
