Říká se, že jsou velké rozdíly mezi vzděláváním u nás a v ostatních zemích. Snad ještě středoevropský model je jakž takž podobný, ale ostatní země světa jsou na tom jinak. Snad to mají lehčí, snad ne. Snad studují s jiným zájme, za jiným účelem, s jinými hodnotami, nežli my. Bůh ví.
Naše země je, co se týče vzdělání dosti přísná. U nás jde skutečně o nabytí co největšího množství informací za co nejkratší čas. U nás více znamená více, u nás se neberou ohledy na slabší kusy, u nás se jede stůj co stůj precizně vpřed, jen ať jsme v tom velkém světě i jako taková malá zemička vidět.
Například v Americe je to jiné. Vzdělávání si neklade za cíl obrovské množství informací natlučených v hlavách studentů. Tamní poměry žádají vytvoření a vymodelování člověka schopného, člověka prakticky použitelného, úspěšného a kariérně založeného. Úspěch a moudrost se zde měří podle zisků, peněz, financí, ekonomikou. My namítáme, že nemají lidi, kteří by mohli dělat ty precizní práce, že nemají dokonalé doktory, strojaře, inženýry a podobně. Ale mají. Vždycky se někde vyloupne někdo, koho jistý vědní obor chtě nechtě zajímá, a tak se v něm vzdělává, dokud není dokonalý, dokud nemůže nějakou z prací provozovat schopně a poctivě. A pokud takovýchto lidí není dost, mohou je nahradit lidé z našich řad, ti lidé napráskaní informacemi, napěchovaní až po okraj a vycepovaní a mohou se v té dálné cizině zas přiučit troše té schopnosti a praktičnosti a trochu se odlehčit.
V Británii je ten systém jakž takž podobný, jenže Britové jsou známí svým puntíčkářstvím a zejména puritánstvím, které v některých případech skutečně nezná mezí. Tento odvěký symbol staví tak tuto zemi do problému a na mezní čáru mezi západním a středoevropským modelem vzdělávání. Musí si vybrat, ale to nedokáží, protože tíhnou k obojímu. A tak se své studenty pokusí naplnit informacemi po okraj, ale zas to nepřehánět, nechat jim volnost a svobodu, nenutit je žádným směrem, jen je plynule rozvíjet v jistých dovednostech a tužbách. A tak vzniká jakýsi mix, ani jedno ani druhé, a tito lidé se občas ve víru světa a jeho požadavků ztrácejí.
Není nutno dodávat, že nikdo není schopen říci, co je a není dobře. Nikdo nemůže poručit, jak by se to či ono mělo dělat a nikdo nemá právo soudit ostatní za to, že to tak dělají. Jedno je ale jisté – každému sedí něco jiného, každý se musí podle vlastních schopností, ambicí a tužeb rozhodnout, jakou cestou se dá, každý se musí domluvit sám se svým svědomím, jestli se touží skutečně vzdělávat, něco znát a umět, něčeho dosáhnout, nebo jestli chce jen prolézt povinnou školní docházkou, jestli si chce užívat radovánek života, jestli chce jeho dary požívat plnými doušky a co bude později? No koho by to zajímalo. Důležité je, že žijeme teď.
Ano, doba už je taková. Možnost volby na nás neodmyslitelně sedí a tíží nás svým krutým smyslem pro humor. Mučí nás a svádí boj s poctivostí, leností a všemi těmi krásnými lidskými vlastnostmi, které tvoří celý náš charakter. Kam tíhneme více? Co je lepší? To nedokáže zodpovědět nikdo z nás.
