Za mých dÄ›tských a mladých let byl jeÅ¡tÄ› náš svÄ›t tradiÄnÃ. O tom, že existujà nÄ›jacà homosexuálové, se nemluvilo, jiná pohlavà než mužské a ženské pÅ™inesla teprve až o dost pozdÄ›jÅ¡Ã budoucnost, a tak bylo normálnÃ, že kluci toužili po kluÄiÄÃch a dÄ›vÄata po holÄiÄÃch profesÃch. A ani já jsem v tomto nebyl žádnou výjimkou. A když jsem tedy zrovna toužil po nÄ›jakém zamÄ›stnánÃ, které bych chtÄ›l dÄ›lat, souviselo to Äasto s auty. A ÄÃm vÄ›tÅ¡Ã taková auta byla, tÃm magiÄtÄ›ji mÄ› pÅ™itahovala.
VyslovenÄ› jsem pak toužil být Å™idiÄem velké Tatry. Ne Å¡estsettrojky nebo Å¡estsettÅ™ináctky, která byla luxusnÃm vozem komunistické nomenklatury, nazývané podle jednoho tehdejÅ¡Ãho vtipu maÄarsky kuleváloÅ¡vagón, ale té nákladnÃ, s korbou na pÃsek nebo jiné náklady.
Kdykoliv se nÄ›kde stavÄ›lo, bylo pravdÄ›podobné, že tam budou jezdit i tato auta, a proto jsem se docela rád ochomýtal i kolem staveb. A když jsem tam takové vozidlo naÅ¡el, dokázal jsem ho tiÅ¡e obdivovat a snÃt o tom, jak i já jednou usednu za ten bÃlý volant, jÃmž byla nÄ›která z tÄ›chto vozidel vybavena. Už jsem se vidÄ›l, jak nÄ›kde na silnici toÄÃm onÃm volantem, jak Å¡lapu na pedály, svÃtÃm a troubÃm a jedu kamsi do dálek.
RodiÄe nebyli z tÄ›chto pÅ™edstav právÄ› nadÅ¡enÃ. ChtÄ›li, abych dÄ›lal nÄ›co jiného, a tak se mi nÄ›kdy mé pÅ™edstavy pokouÅ¡eli zkalit tÅ™eba tÃm, že bych takovým autem mohl nakonec jezdit jako popelář nebo dokonce Å™idiÄ hovnocucu. A to se mi vážnÄ› nechtÄ›lo, na to, abych vozil to, co lidé už nepotÅ™ebovali nebo co ze sebe dokonce vytlaÄili, jsem nemÄ›l žaludek.
Osud nakonec chtÄ›l, abych se Å™idiÄem vysnÄ›ného nákladnÃho auta nestal. Ale pÅ™esto dodnes nÄ›kdy o takové práci snÃm a je mi lÃto, že jsem se Å™idiÄem oné Tatry nestal. HlavnÄ› když mÄ› Å¡tvou lidi, od kterých bych jako Å™idiÄ náklaÄáku býval mohl jednoduÅ¡e po naloženà nákladu odjet. A mÄ›l bych klid. I kdybych pÅ™i tom byl popelář.
